Jestli nás neposlechnete...

Pavla Koucká
Úvaha o účelu a prostředcích v environmentální výchově – nad knihou: COHEN, M. J. a kol. The Web of Life Imperative. Regenerative ecopsychology techniques that help people think in balance with natural systems. Portland, Oregon: Institute of Global Education a Trafford Publications, 2003.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Jestli nás neposlechnete...

Napsala Pavla Koucká

Úvaha o účelu a prostředcích v environmentální výchově – nad knihou:

COHEN, M. J. a kol. The Web of Life Imperative. Regenerative ecopsychology techniques that help people think in balance with natural systems. Portland, Oregon: Institute of Global Education a Trafford Publications, 2003.

Při čtení knihy Michaela Cohena The Web of Life Imperative jsem si uvědomila potřebu diskutovat některé metody, jimiž lze posilovat lásku k přírodě, ekologicky příznivé postoje a chování. Když politické a ekonomické subjekty banalizují informace o škodách na životním prostředí, opravňuje nás to k jejich přehánění? A což takhle lidi postrašit, pohrozit jim a vyvolat v nich výčitky svědomí? To by také mohlo zásadně pomoci přírodě a zpětně i lidem. Světí účel prostředky?

A mělo by vůbec být cílem učitelů environmentální výchovy vzbuzení co největší lásky k přírodě?

Michael J. Cohen je ve svém oboru váženou osobou. Je autorem řady publikací, působí na několika univerzitách (Portland State University, Akamai University a International University of Professional Studies), je ředitelem Institutu globální výchovy (Institute of Global Education) a nositelem ceny The Distinguished World Citizen Award. Publikaci, která mě inspirovala k sepsání tohoto textu, vytvořil Cohen společně s šestatřiceti vzdělanými a zkušenými spoluautory. Kniha je průvodcem ke Cohenově Kurzu spojení s přírodou (Project Nature Connect) a podle slov autorů přináší aktualizované informace, které potřebujete znát, abyste mohli metodu používat anebo být lektory přípravného kurzu.

Oč jde

Autoři vycházejí z tvrzení, že mnoho problémů lidí i světa jako celku spočívá v odcizenosti člověka přírodě, v zapomenutí přírodních způsobů myšlení. Spása je naštěstí na dohled. Michael Cohen totiž vynalezl metodu, jak tento neblahý vývoj zvrátit: v jeho Kurzu spojení s přírodou (Project Nature Connect) se přírodním způsobům myšlení znovu naučíte. Tento kurz vám údajně umožní „autenticky těžit z hluboké léčebné síly přírody; vzkřísit 48 utlumených přírodních inteligencí; zlepšit zdraví, vnitřní vyrovnanost a sebeúctu…“

K docílení výše uvedeného slouží řada cvičení, spočívajících zejména v kontaktu s přírodou, ve vnímání a uvědomování si květin, zvuků, větru, tepla, pohybu, barvy, tvaru, textury, pachů… Své zážitky, zkušenosti a úvahy přitom zapisujete a sdílíte se skupinou, s níž jste v e-mailovém a telefonickém kontaktu. Přírodě děkujete za to, že vám dovoluje ji vnímat, být s ní v kontaktu. Dále jste v kontaktu s přírodními prvky vedeni k opakování slova „přitažlivost“ nebo „vnímání“, „spojení“ či jiného výrazu zvyšujícího vaši spojitost s přírodou. Jiné cvičení vás zase vyzve, abyste příjemný pocit, který máte v přírodě, doplnili do tvrzení o sobě. Například: „Mám rád tento strom, protože je krásný a silný“ napíšete jako „Mám rád sám sebe, protože jsem krásný a silný“. „Můžete si být naprosto jisti, že nějaká vaše část může být touto větou popsána,“ ujišťují vás autoři. (Trochu to připomíná laciné návody jak se stát úspěšným a oblíbeným nebo si zvýšit sebevědomí.)

Základní myšlenku knihy o důsledcích odcizení se přírodě a potřebě nápravy tohoto jevu považuji za zajímavou a nosnou. Vždyť odcizení člověka přírodě potvrzuje množství vědeckých studií a další výzkumy poukazují na to, že kontakt s přírodou člověku prospívá; procházky v přírodním prostředí, domácí mazlíčci i stromy ve městech působí na naše fyzické i psychické zdraví velice příznivě... A věřím tomu, že obnovení kontaktu a vztahu člověka k přírodě by pomohlo i světu jako celku. Přesto mě publikace pobouřila. Autoři – zřejmě ve snaze dodat svým myšlenkám na síle, průraznosti a dosahu – totiž sahají po nečestných přesvědčovacích praktikách. V podpoře svých tezí používají ideologická hesla a fráze, kladou sugestivní otázky a nezdráhají se uchýlit ke strašení, vyhrožování a vyvolávání výčitek svědomí. Nezříkají se polopravd ani demagogických argumentů. Účel v jejich agresivním tažení zjevně světí prostředky.

Například na počátku vás autoři knihy vyzvou k zamyšlení: „Má Příroda regenerující a posilující úzdravnou sílu? Pokud ne, tak jak vytvořila a udržuje svou perfektní čistotu, vyrovnanost a mír spolu s optimy diverzity, spolupráce a života… aniž vytváří odpadky, znečištění či je přehnaně drsná?“ Dosaďte si za slovo Příroda slovo Bůh a máte obvyklou sugestivně přesvědčovací formulku kreacionistů. Inu, když máme takový hezký argument, tak proč jej nevyužít, že? A podobně to pokračuje dál. Autoři uvádějí pouze ta fakta, která se jim hodila, a cokoli, co by mohlo vrhat na jejich tvrzení odlišné světlo, zamlčují.

Hra se slovy

Netrápí mě ani tak hra se slovy, líčení přírody jako „moudré“ a „vědomé“, žízně jako „inteligentní“ apod. Proč nepoužít nadsázku, proč nevyužít triky reklamního průmyslu také někdy pro podporu dobrého. Přesvědčovací strategie, kterou však autoři předvádějí, je svým způsobem moc i na moderní reklamu. O tom, jak mohutně nám příroda chybí, jak zhoubný je náš způsob myšlení a jak je vhodný a dobrý Cohenův kurz jsme přesvědčování stále dokola. Jakýmikoli argumenty, nevadí že nelogickými a nedoloženými. Soudobá komerční reklama již víceméně reflektuje psychologický poznatek, že je-li záměr komunikátora vnímán jako snaha o přesvědčování, vyvolá v příjemci hledání protiargumentů, ostražitost a připravenost k obraně. A proto současná reklama spíše naznačuje, vyvolává zájem a zdánlivě nevnucuje. Naproti tomu přesvědčovací strategie autorů nemá daleko ke „vtloukání klínů do hlavy“ a já se domnívám, že tím u většiny čtenářů musí nutně vzbudit odpor. Takže je takováto strategie kontraproduktivní. K lásce sice lze lidi tlačit, ovšem výsledek bývá nepřímo úměrný intenzitě nátlaku. Náznaky jsou mnohdy účinnější než přímá argumentace. To je ovšem hloupost autorů, která mě nepobuřuje principiálně, ale vadí mi proto, že lidi od lásky k přírodě podle mě spíš odradí.

Co mi však vadí principiálně, jsou jiné triky, k nimž se autoři uchylují, aby dodali svým slovům vážnosti: a sice strašení, vyhrožování a vyčítání.

V knize je například vyprávěn příběh o přátelích doktora Cohena, kteří vlastnili les v sousedství národního parku. Nedávno se je prý doktor Cohen snažil přesvědčit, aby nenechali své stromy vytěžit za velké peníze. Strnulý výraz v jejich tvářích však dával tušit, že jeho radu neregistrují. „Postoj Cohenových přátel nám připomíná muže, který byl při dopravní nehodě zavalen troskami vlaku,“ píší autoři. V průběhu svého vyprošťování tvrdil, že je v pořádku, a dokonce žertoval se svými zachránci. Pak zemřel. Když jeho tělo následně vytáhli, zjistili, že mu havárie amputovala nohy. Traumatický šok jej ochránil před tím, aby si své zranění uvědomil.“ To pak autoři dávají dohromady s prvním příběhem: V podobném šoku podle nich byli i zmínění Cohenovi přátelé a je v něm i většina obyvatel průmyslové společnosti, a to údajně „nejen v souvislosti s drancováním přírodního prostředí“. Jinými slovy: ačkoli si to neuvědomujeme, jsme na tom hodně zle a jediné, co nás může od jisté smrti zachránit, je Cohenova metoda.

Osobně takovouto argumentaci nepovažuji za eticky správnou. Navíc se i zde domnívám, že touto strategií autoři docílí opačného efektu, než je ochrana přírody. Vyvolávání výčitek svědomí v příjemcích snadno vzbudí obranné mechanizmy ega. Skutečnost si nepřipustí, popřou či vzápětí zapomenou, anebo vyčítajícího sami z něčeho obviní a odvedou tak pozornost od sebe sama. Pokud jste své blízké někdy konfrontovali s neekologičností jejich chování, jistě jste se setkali s reakcí typu: „ale ty jsi se tuhle také nechal/a svézt autem, tak nemáš co říkat!“ nebo obecně: „Ti ekologové toho napovídají, ale sami si také kupují balené potraviny.“ a jinak podobně.

Zkušenosti absolventů

Zajímalo by mě též, jaká je skutečná hodnota internetového Kurzu spojení s přírodou. Publikace obsahuje několik stran ukázek textů sepsaných jeho absolventy na zadání: „Uveďte konkrétní příklady ze svého života, kdy se vám kurz ukázal jako hodnotný.“ Nápad přidat do publikace pojednávající o kurzu zkušenosti jeho absolventů mi sám o sobě přijde velmi rozumný. Zkušenosti těch, kdo něčím prošli, mi mohou poskytnout ilustrativní obrázek. Ovšem ač je tomuto věnováno několik stran knihy, skutečně konkrétních příkladů je zde minimum. Nouze naopak není o litanie obecných frází typu: „Hodnota kurzu pro mne spočívá v tom, že mě dostala do přímého osobního vztahu se životem. Poprvé v životě se cítím být napojena na proud života“… „Kurz Spojení s přírodou mi pomohl si uvědomit, že se skládám z mnoha částí, které tvoří celek, a že i já sám jsem součástí většího celku“ … „Mému vnitřnímu dítěti je nyní dovoleno, aby rostlo a objevovalo se jako právoplatná součást mé osoby“ … „Kurz pozitivně ovlivnil každičký aspekt mého života“.

Silně mi to připomnělo výtvory snaživých spolužáků smolících před téměř dvěma desetiletími slohovou práci na téma Proč chci vstoupit do SSM. Navzdory množství superlativů to dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Autoři nepopisují, podle čeho vybírali, čí vyjádření do knihy zařadí, a tak se můžeme domnívat, že sáhli po těch nejpozitivnějších. O lidech, kteří kurz znechuceně ukončili, publikace nepojednává. To jsem autorům ochotná prominout. Navíc jim i věřím, že kurz může být jeho účastníky prožíván pozitivně. Avšak to, co Cohen vydává jako efekt navracení přírodních smyslů pomocí kontaktu s přírodou (lesem, parkem, pokojovými rostlinami), může mít i jiné příčiny: Sednu-li si a hodinu denně strávím v lese nebo u své pokojové květiny, působí na mě jak les či květina, tak to, že tu hodinu relaxuji, jsem sama se sebou, rovnám si myšlenky a možná i medituji… těžko říci, zda sehrála větší roli příroda nebo prostý klid či meditace. Svůj vliv mohlo mít i sdílení zkušeností s ostatními účastníky kurzu, jejich (byť virtuální) blízkost, pochopení – tedy stěžejní mechanizmy skupinové psychoterapie. Dále připočítejme placebo efekt a terapeutický potenciál času. Myslím, že by bylo čestné zmínit se i o těchto možnostech a nikoli prezentovat vše jako úspěchy své metody. Takto na mě publikace působí pouze jako PR Cohenova byznysu, kurzu, který si za 5560 amerických dolarů můžete – umíte-li anglicky – pořídit i vy. Vydělávat lze na lecčems a existence nečestných lidí je skutečností, nad níž se již nepozastavuji. Co mě však vždy nemile překvapí, je přítomnost takových lidí mezi těmi, kdož aspirují na pomáhání druhým či stavu světa.

Ekologická a kulturní výchova

Pokusím se nyní účinnost metody nahlédnout v ještě širších souvislostech. Autoři vykreslují špatné chování lidí k přírodě jako vyplývající z odtrženosti člověka (a jeho myšlení) od přírody. To je podle mne jedna strana mince. Ražba na druhé straně ukazuje opačný obrázek – lidskou exploataci přírody coby výsledek přirozeného sklonu v myšlení i chování. Jen jsme se příliš rychle stali příliš početnými a příliš mocnými. Léčba pomocí kontaktu s přírodou, jíž navrhují autoři, tedy léčí z jedné strany (mince, osobnosti). Z druhé si můžeme domýšlet léčbu pomocí rozvíjení specificky lidských hodnot: kultivovanosti, moudrosti, vzdělání… Z obou stran pochopitelně ovlivňujeme celou osobnost – chladíme-li minci z jedné strany, ochlazuje se celá. Autoři tedy pochopitelně mají s „léčbou orla“ výsledky i u panny. Domnívám se, že v léčbě narcistické představy o veledůležitosti vlastní osoby a z ní plynoucích frustrací může pomoci jak setkání s velikostí přírody, tak s genialitou umělců či vědců. V každém případě však není od věci vnímat minci (osobnost) v její celistvosti.

Vím, že na tomto místě ubírám ekologické výchově (tak, jak je nyní standardně pojímána) na velikosti. Není však lépe vidět věci objektivně? Nenalhávat si, jak moc jsme právě my důležití? Toť další z otázek, jež bych ráda diskutovala. Možná, že je lepší pěstovat si přesvědčení, že to, co dělám, je tím zásadním, spásným. Možná nám zkreslené vnímání dodá potřebné nadšení do práce, zabrání profesnímu vyhoření a umožní podat lepší výsledky.

Krása bez rizika

Dále si nad Cohenovou knihou kladu otázku, zda je vhodné dělat takovou vědu tam, kde by snad stačilo lidem říci: běžte se projít; pořiďte si do bytu květinu... Možná, že ano. Je pravda, že na hromadných výletech do přírody lidé často probírají své osobní, pracovní a jiné problémy, a přírody si prakticky nevšímají. A co do pokojových květin: vzpomínám si na týdenní setkání zhruba 20 českých biologů se svými německými kolegy. Pokojové květiny v prostoru setkávání za ten týden téměř uschly. I já jsem si jejich stav uvědomila až poslední den našeho pobytu. Jinak jsme si, ač lidé profesionálně na přírodu zaměření, stavu květin v naší bezprostřední blízkosti nevšímali... Cohenova cvičení zajistí minimálně to, že se dotyční skutečně na vnímání přírody soustředí.

Jenže: nemůže mít „svázání“ kontaktu s přírodou do metodiky cvičení i svá negativa? Nemůže se třeba stát, že tam, kde by samotná procházka do přírody byla příjemná a inspirující, znechutí se dotyčnému tím, že se v rámci kurzu stane další povinností? Anebo co když se někdo díky informacím o tomto kurzu na vlastní nápravu stavu rezignuje, řekne si: vida, spojení s přírodou by mi pomohlo, ale sám svých 48 utlumených přírodních inteligencí obnovit nedokážu, a takový kurz si prostě finančně nemohu dovolit.

Dále mě pak ještě svírá jedna pochybnost: Autoři účastníkům kurzu radí, aby si pro kontakt s přírodou vybírali taková místa, jež jsou jim příjemná, v nichž se cítí bezpečně. Pokud cítíme úzkost či nepohodlí, máme prostředí změnit. S ohledem na účel cvičení je to rozumná rada. Mám však obavu, zda se nám jednostranné přesvědčování, že přírodu musíme chránit, protože je nám v ní dobře, nemůže vymstít? Nebude mít absolvent kurzu pocit zrady, když přijede z výletu v přírodě se zlomenou nohou? Nezačne pak přírodu stejně rychle nenávidět, jako ji začal milovat? Není lépe přiznat, že příroda může být krásná a inspirující, ale i nepohodlná a nebezpečná? A učit se ji mít rád takovou, jaká je?

Jsem přesvědčena, že příroda má mocnou úzdravnou sílu pro naši psychickou i fyzickou stránku. Nepodceňuji potřebu kontaktu s přírodou. Pokud nám jde o zvyšování kvality života na planetě, je nutné se začít k přírodě v nejširším slova smyslu chovat ohleduplněji. Jen se domnívám, že bychom takové názory neměli šířit pomocí manipulace s fakty, neměli bychom používat jakkoli zavádějící argumenty a už vůbec ne lhát, strašit a vyhrožovat. Účel přece nesvětí prostředky.

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)